Bluozan
Germánský gudja (kněz, obřadník) vzývající boha Donara.
Bluozan (ze staré hornoněmčiny - zasvěcení, obětování, obřad; ve staroseverštině - blót). Jednalo se o nejvyšší událost našich dávných předků - Germánů. Každý bluozan měl svá pravidla, rituály a dané obětiny. Bluozan mohli provádět pouze nejvyšší germánští kněží a kněžky (Godi - kněz; Gydja - kněžka). Pojem Godi se poprvé objevuje ve Wulfilově překladu Bible do gótštiny a znamená kněz, pravděpodobně ale ne pohanský, nýbrž křesťanský. Taktéž slovo Gydja, pocházející ze staroseverštiny a tvarem odpovídající gotskému Gudja, má rovněž nejasný význam. Tak či onak jsou dnes tato slova používána jako jména germánských knězů a kněžek. Na Islandu ještě existuje bezmála 1000 let úřad tzv. Allsherjargoði, tedy něco jako nejvyšší Godi - velekněz. Ten měl mimo jiné za úkol každý rok posvětit zasedání Althingu - islandského sněmu. Ale zpět k tématu.
Podle římského historika Tacita prováděli bluozan především ženy - kněžky. Tímto se jasně ukazuje postavení ženy v germánské společnosti. Germáni (muži) věřili, že žena je zdrojem určitých vyšších schopností a nadání. Caesar dokonce ve svých Zápiscích o válce galské píše, že hnací a motivační silou v bitvě jsou pro germánské válečníky právě germánské ženy, které svým jekotem a křikem v bitvě nahání hrůzu nepřátelům.
Bluozany se prováděly několikrát v roce, jejich způsob provádění se lišil podle příslušného kmene a místa, kde kmen žil. Přesné popisy rituálů během bluozanu se nám bohužel nedochovaly, jelikož Germáni, až na skandinávskou Eddu či Wulfilovu gótskou Bibli, si knihy a zápisky zkrátka nepsali.
Germáni prováděli obřady a zasvěcování z mnoha důvodů - hlad, kmenové války, války s Římany, krevní msta, upokojování duchů, božstev a jiných bytostí.... Zasvěcovalo se mnoha bohům, mezi největší božstva patřila bohyně Nerthus a bůh Wodan. Mezi obětiny patřily běžné suroviny Germánů - to co si oni sami vypěstovali, dále také domácí a lesní zvířata. Ovšem prováděly se i takové obřady, kde byly přinášeny lidské oběti; u Kimbrů a Teutonů bylo např. hojně rozšířeno vhazování obětovaného do bažin (viz. dívka z Windeby či Tollundský muž). Svědectví o lidských obětech u germánských Kimbrů dokládá také i řecký geograf a historik Strabón, píše: „Kněžky kmene Kimbrů měly šedivé vlasy, nosily bílé tuniky a přes ně pláště z nejjemnějšího plátna a bronzové opasky. Chodily bosy. Tyto ženy vstoupily do tábora svých válečníků s mečem v ruce a kráčely k zajatcům. Vložily jim na hlavy věnce a odvedly je k velkému bronzovému kotli. Jedna z nich se naklonila nad kotel a prořízla nožem krk zajatci, kterého ostatní ženy držely přes okraj kotle. Další ženy pak zajatcovo tělo rozřízly, prohlédly vnitřnosti a z nich pak svým krajanům věštily vítězství.“ Mezi významná kultovní místa (svatyně) Germánů, kde se tyto podobné obřady odehrávaly, patřily např. Thorsberg a Nydam v Dánsku či Oberdorla a Niederdorla v Durynsku.
Při každém zasvěcování, obřadu se používalo mnoho frází, jak v daném místě konání bluozanu vymítit a zahnat zlo a vůbec špatné vlivy, které by nějak mohly narušovat obřad. Dnes se u většiny vyznavačů Ásatrú vyskytuje tato věta, která pochází ze staroseverštiny: ,,HELGA VE THETA OK HINDRA ALLA ILSKA!,,. Já však používám frázi ze staré gótštiny, jelikož Gótové jsou k nám (ke kontinentálním Germánům) bližší a také hlavně proto, že jde o jediný germánský jazyk, který se u kontinentálních starých Germánů zachoval, paradoxně díky Wulfilově Bibli! Věta zní takto: ,,WEIHNA THANA HUNSLASTAHS JAH MARZJA AF ALLAN UBILAN!,, - což v překladu znamená: ,,Posvěť toto místo a ochraňuj jej od všeho zlého!,,
Vstupujeme-li před obřadem na nové nebo nepravidelně užívané místo, měli bychom požádat duchy a bytosti tohoto místa o vstup na jejich území. Já osobně používám poupravené zaříkávadlo, které je mimo jiné i součástí zaklínadel Vlčího kultu, který rovněž jako svůj jazyk používá právě gótštinu. Zní to asi takto:
Jus skohsla jah gaskaftis this stadis, andhaus mik.
Ik im mann jak anaqam taujan weihana blot blotande ahmane jah sternono.
Ni im drobjan gawairthi izwara.
Galaubeins meina ni wandjis withra airtha.
Galaubeins meina ist in ainithai mith ursinistama reikja gapa jah mith thin urrunanne af wambai seinami.
Fairwhiwe ahtau jah niunda midjungards wharuh doros aiwis fralusanos.
Ni im andastathjis
mag wesi ni im wins.
Wairth haba this ubilis jah batiza this godins.
Jsem člověk a přišel jsem sem vykonat posvátný obřad uctívačů živlů a hvězd.
Nejsem zde proto, abych rušil váš klid.
Má víra se neobrací proti zemi, má víra je v souladu s prastarou silou propasti a s těmi, kteří v pradávných dobách povstali z jejího lůna.
Osm je světů a devátý Midjungardaz v němž ztraceny jsou brány času.
Nejsem nepřítel,
možná nejsem ani přítel.
Jsem horší než zlo a lepší než dobro.
Dnešní rádoby ,,pohané,, si některé svátky předělávají, zobecňují, některé zveličují a co je ještě horší, píší na svých stránkách jak a kdy takový obřad provádět (viz. Ásatrú v USA). To přeci zavání dogmatickým učením a nemá to snad ani nic společného s tradičním obyčejem starých Germánů.
A proto Vám říkám: ,,Bluozan, který budete provádět, provádějte vždy nezávisle a svobodně. To vy jste jako jedinec nebo skupina součástí obřadu, při kterém promlouváte ke svým bohům a bohyním. Nemarněte čas otázkami - dělám to dobře, říkám to dobře nebo takhle to podle knihy ale není?! Ne, vy osobně musíte ve svém nitru poznat tu sílu a moudrost předků, které uctíváte. Jednejte vždy podle vlastní vůle a vlastního úsudku!,,
Hailaz Wōdanaz.
