Germáni - naši dávní předkové

 ~ mýty a fakta historie ~

Od počátku 2. tisíciletí před naším letopočtem byl bronz převládajícím materiálem při výrobě zbraní a užitných předmětů. Doba bronzová, která trvala od 17. století př. n. l., pomalu ve střední a v západní Evropě končí. Okolo roku 800 př. n. l. je vystřídána dobou železnou, pojmenovanou podle kovu, který se prosadil ve výrobě nástrojů, zbraní i ozdob. Kultura lidu popelnicových polí je nyní ve střední Evropě nahrazena halštatskou kulturou doby železné, pojmenovanou podle naleziště v Hallstattu (Solná komora, Rakousko). Její území sahá od Francie na západě přes Alpy až hluboko do bývalé Jugoslávie.

Předpokladem vzniku doby železné bylo nalezení a využívání železné rudy. V blízkostí jejího výskytu vznikala potom místní střediska železářské výroby. Železo bylo taveno v jednoduchých pecích s regulovatelnými průchody. Nový materiál se využíval především k výrobě zbraní, pracovních nástrojů a vzácněji i šperků.

Vedle železářství stoupá i význam těžby soli v podzemních dolech. Dřívější způsob získávání soli odpařováním solanky již nestačil uspokojit vzrůstající spotřebu. Velké solné doly vznikly v Halleinu u Salzburgu a v Halle na řece Saale. Dobývání železné rudy a těžba soli přispěly k prudkému rozvoji techniky hornictví a obchodu. V době železné se formují základní sociální skupiny obyvatelstva – rolníci, řemeslnící a obchodníci. Urnové pohřby v popelnicích nahrazují pohřby kostrové v navršených mohylách.

Knížecí hroby objevené v bezprostřední blízkosti opevněných sídel místních vládců (Mont Lassoix-Vix, Heuneburg) mají bohatou výbavu zbraní a šperků. V západní a ve střední Evropě se v této době usazují Keltové a Germáni. Lidé žijí v kmenech, kde se dělí na jednotlivé rody. Zatímco v době kamenné si byli lidé v rodech vzájemně rovni, vytváří se nyní aristokratická vrstva, v jejímž čele stojí náčelník.

Keltové obývali v mladší době železné střední a jižní Německo, Bavorsko, Württembersko, Bádensko, Duryňsko a Horní Falc. Rozvíjí se kultura laténská (podle naleziště La-Tène ve Francii). Této kultuře předcházela doba halštatská, pojmenovaná podle naleziště Hallstatt v Horním Rakousku. Rozhodujícím znakem halštatské kultury je především výroba železa. Nezávisle na tom se mění i zemědělství.

Kromě nížin jsou nyní osídlovány i horské oblasti. V řadě oblastí Evropy se sídlištní prostor zdvojnásobuje. Usedlé keltské kmeny stavějí příbytky v rovinách často v bezprostřední blízkosti náčelnických domů. Vznikají hradiště – oppida (toto označení pochází od Gaia Iulia Caesara) a vesnice opevněné kůlovými hradbami. Keltové se tak bránili před loupeživými přepady a před divokými zvířaty. U sídlišť vznikají i více či méně souvislá pohřebiště. Keltští náčelníci zaměstnávají ve svých honosných domech umělce a řemeslníky, přijímají dary a shromažďují kořist z válečných výprav. Postupně tak vznikají střediska umělecké činnosti, vzájemně se lišící různými vlivy okolních kultur. Vzájemná odloučenost keltských sídlišť a jejich kmenová různorodost vedou i k různosti uměleckého zpracování předmětů.

Germánské kmeny sídlily severněji, a to v oblasti Harzu, mezi řekami Ems a Odra, ve Švédsku a v Dánsku. Nastalé změny klimatických podmínek je přinutily, aby postupně stará území opustily. V severní Evropě se ochladilo, časté deště rozvodnily řeky a rozlévající se jezera začala ohrožovat pobřežní sídliště. Přesuny germánských kmenů vedly ke srážkám s Kelty. V počátcích této imigrace Germánů na území původně osídlená Kelty, pravděpodobně nedocházelo k významným střetům Keltů s Germány a pravděpodobně vedle sebe po jistou dobu obě etnika v míru koexistovala. Se vzrůstajícím počtem přicházejících germánských kmenů z dalekého severu do krajů s příznivějšími klimatickými podmínkami i relativním dostatkem obdělávatelné zemědělské půdy a pastvin se agresivita Germánů zvyšuje a dochází k prvním ozbrojeným konfliktům při snaze o ovládnutí těchto území. Původní keltské kmeny jsou tak vytlačovány ze střední Evropy dále na západ a na jih do oblasti Galie. Tento pohyb do jisté míry kopírují i Germáni, kteří se usazují na místech původně osídlených Kelty a využívají i produktů a výrobků zhotovených Kelty, neboť řemeslná dovednost a vyspělost Keltů byla na mnohem vyšší úrovni než dovednosti Germánů. Germáni se od Keltů učili a mnoho z jejich dovedností převzali.

Nejen z pohledu Římanů, ale i Keltů byli Germáni „barbaři“. Stáli skutečně na nižším vývojovém stupni, což byl výsledek jak drsných životních podmínek na severu, tak i velké vzdálenosti od antického světa. Právě styk s ním, obchodování, či pouhé napodobování bylo významným „hnacím motorem“ nejen halštatské a keltské civilizace. Germánům taková možnost byla odepřena, proto žili i ve srovnání s Kelty velmi prostě a dá se říci primitivně.

Šlo o původní evropské obyvatelstvo, jehož vstup na historickou scénu vyvolal obrovský a neuspořádaný pohyb obyvatel Evropy, který byl natolik významný, že s jeho následky se setkáváme dodnes. První konkrétnější zpráva o Germánech pochází z konce 2. století př. Kristem a hovoří o porážce Kimbrů a Teutonů Kelty v roce 114 nebo 113 př. n. l. Římský kronikář Poseidónios z Apameie uvádí jako místo bitvy Hercynský les, což je pojem zeměpisně natolik neurčitý, že můžeme vyslovit jen předpoklad – bylo to s největší pravděpodobností někde na území dnešní Moravy nebo v jejím blízkém okolí. Tehdy ještě Keltové dokázali jeden z prvních germánských náporů zastavit, ale ve chvíli, kdy se daly do pohybu i ostatní kmeny ze severu, jejich síly už nestačily protože se ocitli ve dvojím tlaku – z jihu a jihozápadu Římané, ze severu Germáni.

Tím, co přimělo do té doby prakticky neznámé kmeny ze severu Evropy zamířit na jih, byly změněné životní podmínky. Germánů bylo najednou víc, než mohlo dosud obývané území uživit. Jejich primitivní zemědělství neumožňovalo zajistit dostatek potravin pro stále početnější populaci. Potvrzují to i rozbory žaludků mumifikovaných těl nalezených v severských bažinách. Někteří zemřeli přirozenou smrtí, jiní se utopili v bahně, další sem byli vhozeni při rituálních obřadech jako oběti bohům. Vnitřnosti lidí zemřelých před zhruba dvěma tisíci lety obsahují většinou drobná zrna nejrůznějších plevelů – jedli doslova všechno, co našli a co se dalo konzumovat.

Germánům hrozil hladomor a nebezpečí bylo umocněno i změnami klimatu. Na severu se podnebí ke konci starého věku postupně oteplovalo a zvlhčovalo, což mělo za následek zvyšování hladiny moře a zaplavování polí v nížinách. Zajištění potravy bylo stále obtížnější a vyžadovalo více sil i prostředků, období hladu se stávala častější a krutější.

Jestliže Keltové dokázali přelidnění i případné dočasné nepřízni počasí čelit vyšší výrobou i obchodem, potom Germáni vzhledem k dosažené úrovni rozvoje takovou možnost neměli. Rozhodli se řešit svou existenční tíseň a předejít hrozící katastrofě vystěhováním z oblastí, kde byl život stále těžší. Chtěli však nejen úrodnou půdu, ale lákala je i vidina bohatství, o němž se dozvídali především od kupců, kteří přišli z jihu.

Svět, který se před nimi při hledání nových domovů otevřel,byl zcela nový, neznámý a nepochopitelný. Bohatá keltská oppida mohli Germáni dobýt a vyplenit, ale neuměli je už udržovat a opravovat. Nevěděli si rady ani s řadou předmětů, které používali jejich předchůdci, nedokázali udržet vysokou řemeslnou úroveň, neuměli obchodovat. Z tohoto pohledu znamenal nástup Germánů na jimi obsazených územích návrat dějinného vývoje o několik století zpět. Vyspělý keltský svět se ocitl v troskách a to, co na něm vyrůstalo, nepředstavovalo často ani vzdálený odlesk nedávno dosažené úrovně.

Představy Josepha A. Gobineaua a jeho následovníků o jedinečné čistotě germánské rasy a intelektuální a kulturní nadřazenosti nordického plemene, zneužité v první polovině minulého století nacisty, neměly a nemají se skutečností pranic společného. Germáni nebyli prvními ani rozhodujícími tvůrci evropské kultury, právě naopak – jejich vpád vrátil velkou část Evropy zpátky a dočasně zastavil nebo alespoň přibrzdil její rozvoj. Ani z etnického pohledu se nijak neodlišovali od jiných kmenových svazů, například Keltů, které také vznikly míšením různých kultur, které často ani neznáme. Za představu Germánů jako čehosi jednolitého a jednotného vděčíme především historikům antického Říma, pro které byli všichni tzv. barbaři v podstatě stejní. Různost obyvatelstva za Rýnem a Dunajem byla pod jejich rozlišovací schopností a většinou i stupeň dosažených znalostí o územích , kam pronikaly zpočátku jen vojenské výpravy a nejodvážnější z kupců, nebyl vysoký.

Počet příslušníků germánských kmenů, které se daly před více než dvěma tisíci let do pohybu, bývá odhadován na dva až pět miliónů. Šlo skutečně o obrovskou masu lidí, která postupovala proti toku Rýna a Labe a rozcházela se do všech světových stran. Toto směřování germánských kmenů za teplem, příznivějším klimatem, ale i za bohatstvím jižních kmenů vedlo až k tomu, že se germánské kmeny dostali až do kontaktu s Římany a římskou říší. To samozřejmě přinášelo problémy.

Část kmenů se tedy rozhodla vystěhovat. Jako první se pravděpodobně hnuli Kimbrové a Teutoni a s nimi táhnoucí malý kmen Ambronů. Tyto kmeny pocházely ze severního Jutska a z Fríských ostrovů. V těchto oblastech došlo v uplynulých letech k prudkému zhoršení klimatu a mořské bouře s vysokými přílivy zpustošily pobřežní oblasti. Díky obchodníkům, kteří již dlouho podnikali dlouhé cesty až do Středomoří, se vědělo o bohatých zemích na teplém jihu, kde musí být život lehký a příjemný. Dlouhé putování Germány zvyklé na namáhavé tažení neodrazovalo. Život na severu byl drsný, naplněný tvrdou prací a konflikty s loupeživými sousedy.

Kmeny se vydávaly na cestu s celými rodinami. Svůj majetek vezly na vozech tažených voly, dobytek hnaly po cestě s sebou. Cesta trvala měsíce, často roky. Severní Evropa se dala do pohybu. 

Svébský uzel (viz. obrázek  nahoře): z vlasů stočený uzel, který nosili muži ve starším věku a vyšším postavení na pravé straně hlavy. Vznikl z delších, od levé strany pečlivě sčesaných vlasů, přičemž nad pravým spánkem byl svázán uzel osmičkovitého tvaru se splývající dolní částí. Protože jej Tacitus popisuje u Svébů, hovoří se o tzv. svébském uzlu. Pravděpodobně, avšak v menší míře, se vyskytoval i u jiných germánských kmenů. Z archeologických nálezů jej známe ze severského prostředí, kde se zachoval přímo na lebkách ostatků lidí v rašeliništích. U nás se našly čtyři hlavičky Germánů s uzly v podobě ataše bronzového vědra v bohatém hrobě v Mušově.

Markomani v Čechách

Markomani byli germánský kmen sídlící v 1. století před naším letopočtem v krajích při středním toku řeky Mohanu. Dokud se nezačali samostatně projevovat (od počátku římských vojenských operací v širší oblasti Porýní), nazývali je starověcí autoři – společně s jim příbuznými severnějšími Kvády – Svébové. Patrně šlo kdysi o jediný kmen. Ve druhé polovině posledního století starého letopočtu docházelo k velkým římským dobyvatelským výpravám z hraničních táborů na Rýně, z rýnského římského limitu (limes Romanum) i daleko na východ do tzv. barbarského území – „barbarika“. Svébské a jiné kmeny se proto posunovaly, a tak se vzdalovaly od území stále více ovládaného římským impériem.

Markomani se v posledním desetiletí před zlomem letopočtu přesunuli převážně do dnešních Čech, kde pak sídlili, i v sousedních krajích, až do počátku stěhování národů v závěru 4. století n. l. Podle některých odborníků odsud vlastně nikdy neodešli, ale byli převrstveni dalšími osídlenci, s nimiž asimilovali. Kvádové se pak stali jedním z kmenů žijících na Moravě (kromě např. dlouho do nového letopočtu přežívajících keltských Kotinů a jiných obyvatel, šlo patrně o etnicky dosti pestrou mozaiku.

Jméno Markomani bývá ve starší literatuře vysvětlováno jako „hraničáři“, kmen žijící „na hranici marky“. Novější jazykovědný výklad vychází z keltského slova „markos“ – kůň, Markomani se tedy nazývali Jezdci, což je pravděpodobné, neboť v centru Evropy odedávna docházelo ke značnému míšení etnik a jejich jazyků – ostatně markomanský král Marobod měl ryze keltské jméno znamenající Slavný vítěz.

Marabadvaz (starogermánský tvar jména - zn. ,,V boji slavný,,)

Nebo také Marobud či Marobod, ve spisech římských autorů však najdeme formu Marobodus (často i Maroboduus), pocházel z rodu slavného markomanského krále a jako mnoho jiných náčelnických synků z celého světa byl od dětství držen jako rukojmí v Římě. Dostal tak ovšem skvělou výchovu, patrně ve vynikající škole na dvoře císaře Augusta. Císařův adoptivní syn Drusus podnikl roku 9 př. n. l. dalekosáhlou výpravu z římské hranice na Rýně do neznámého Hercynského lesa a jako první dosáhl Labe (u nynějšího Magdeburku). Cestou přemohl germánské kmeny a Markomany údajně takřka vyhladil. Po jeho výpravě a smrti na zpáteční cestě docházelo v „barbariku“ k neklidu, tehdy byl asi Marabadvaz vyslán Římem ke svému kmeni jako „rex datus“ – daný, dosazený král. Ustoupil však s Markomany na východ, do Boiohema (snad zpustošeného předchozími kmenovými válkami a částečně i opuštěného). Zde využil jak svého vzdělání, tak římských zkušeností a vybudoval prosperující kmenový svaz, k němuž se přidávaly sousední i vzdálenější kmeny (Lugiové, Semnonové, Langobardi, Gótové, částečně také Hermunduři a snad i Kvádové).

Marabadvaz ve službách Říma (viz. obr.)

Této „středoevropské říše“ se začal obávat Řím. Římský senát proto dal souhlas k ozbrojené akci proti Boiohemu, kterou vedl Tiberius (Drusův bratr, také Augustův adoptivní syn a příští císař). Zdá se, že dokonce překročil jižní hranici našeho území (roku 6 n. l.). Nečekaně však vypuklo protiřímské povstání v Panonii (dol. Rakousko a Maďarsko) a Tiberius se musel s legiemi obrátit jiným směrem. Sjednal s Marabadvazem mír, v zastoupení římského císaře ho oficiálně uznal králem Boiohema a uzavřel s ním smlouvu o spojenectví. Díky tomu nikdy nebyly tehdejší „České země“ součástí a v područí římské říše. Naše území bylo součástí tzv. Germania libera (Svobodná Germánie), která nikdy nebyla okupována Římany.

Římané se i nadále snažili získat části barbarského území a podnikali vojenské výpravy na východ od Rýna. Jedna ze zásadních bitev se odehrála v Teutoburském lese v roce 9 n. l., kde se utkaly tři římské legie, vedené velitelem Publiem Quinctiliem Varem, s germánským kmenem Cherusků pod vedením Arminiovým. Římané tehdy utrpěli drtivou porážku a jejich tři legie (17., 18. a 19.) byly rozprášeny. Na straně Římanů zahynuly tisíce legionářů a jejich velitel, Publius Quinctilius Varus, v zoufalství spáchal sebevraždu nalehnutím na meč.

Arminius vyslal k Marabadvazovi poselstvo s výzvou ke společnému protiřímskému boji. Poslové mu odevzdali i Arminiův dar – uťatou Varrovu hlavu. Marabadvaz nabídku odmítl, cítil se vázán smlouvou s Tiberiem (i svou římskou výchovou), a hlavu dal poslat do Říma, aby mohla být pietně pohřbena v rodinné hrobce. Získal tím Arminiovo trvalé nepřátelství, které vyvrcholilo v roce 17 n. l. bitvou kdesi severně od Boiohema. Marabadvaz během boje ustoupil s částí svých šiků, a tím byl pokládán za poraženého. Oslabený Marabadvaz se stahuje do nitra Čech a pomalu se schyluje k zániku jeho říše. Roku 19 vpadl na české území Markoman Katvalda a následně dobyl Marabadvazovu rezidenci. Marabadvazovi tak nakonec nezbylo nic jiného než ujet ze země jen s malou družinou věrných, kterou však Římané nepustili přes hranici na Dunaji. Marabadvaz tedy pokračoval sám do Lince (Lincia), odkud poslal Tiberiovi dopis s připomenutím spojenectví a se žádostí o pomoc. Tiberius – již císař – odpověděl pozváním do Říma se zárukou případného svobodného návratu. Slib však nesplnil, dal ho internovat v Raveně, kde markomanský král žil ve vyhnanství po více než dvacet let – až do své smrti. Katvalda markomanskou říši nespravoval dlouho, někdy v roce 19 nebo 20 byl svržen hermundurským králem Vibiliem. Tím definitivně končí existence Marabadvazovy říše.

Marobuduum

Dnes již není pochyb o tom, že se Marabadvazův „hrad" nebo dvůr nacházel někde v Čechách. V minulosti se však vedly spory, které místo konkrétně to mohlo být. Nejčastěji se uvažovalo o keltském oppidu Hradiště u Stradonic. Tuto tezi zastával zejména J. L. Píč. Za Marabadvazovu rezidenci bylo také považováno další keltské oppidum Závist - v obou případech ale chybějí jednoznačné důkazy o význačném osídlení v období horizontu Marabadvazovy říše. Kromě těchto oppid spatřovali někteří badatelé Marobuduum v celé řadě jiných míst. Za všechny uveďme např. hradiště Věnec na Pržmu nad Volyňkou, Dobřichov-Pičhoru, Prahu-Bubeneč, dokonce i horu Říp, České Budějovice nebo Plzeň. Podle nejnovějšího bádání se přikláníme k lokalizaci do oblasti středních Čech, někam na Kladensko, do Pražské kotliny nebo na Kolínsko. Právě v těchto regionech se nacházejí bohaté hroby a významná pohřebiště z počátku 1. století n. l..

Marabadvazovou vladařskou chybou byla jakási snaha postavit „most“ mezi barbarským světem a římskou civilizací, idea, která v jeho době nemohla dojít naplnění.

Pohyb germánských kmenů do 5. století

Stěhování národů v 1. polovině 5. století se vztahovalo zejména na Vizigóty, Franky, Burgundy, Vandaly a Huny. Germáni však byli v pohybu již mnohem dřív.  

V období př. n. l. přešli Vandalové, Gótové a další kmeny z jihovýchodní Skandinávie na baltské pobřeží a usadili se na území mezi Odrou a Vislou. Germáni pronikali dále na západ do oblasti dnešního Německa, přičemž vytlačovali Kelty a v Caesarově době překročili Rýn. Významný kmen Markomanů se vyhnul římské expanzi postupem do Čech. 

Ve 3. století postoupily germánské kmeny přes hranici mezi Rýnem a Dunajem, pronikly hluboko do Galie a částečně do severní Itálie, než se je podařilo odrazit. Tato tažení souvisela se stálým pohybem germánských kmenů, části kmenů nebo družin, které podnikaly vojenské nebo dobyvačné výpravy pod vedením příslušníků urozených rodů. 

Příčiny těchto přesunů nejsou dodnes objasněny beze zbytku. Zřejmě k nim přispívalo zhoršování klimatu, záplavy na pobřeží Severního moře, částečné přelidnění některých oblastí. Bohatý jih Evropy byl pro kořistníky velmi přitažlivý a přesuny též podporoval zvyk, podle něhož odcházeli mladí mužové na důkaz své vojenské zdatnosti každé jaro na vojenskou výpravu. Je však jisté, že bojechtivé skupiny a kmeny vytvářely od 3. století větší a významnější seskupení pod vedením tzv. vojenských králů. K tomu přistupovala rozsáhlá stěhování Alamanů, Sasů, později Franků, zejména však Gótů, kteří se v prvních dvou stoletích n. l. pomalu přesunovali z dnešního středního Švédska přes oblast Povislí až k černomořskému pobřeží. Již v polovině 3. století znepokojovali Římany v oblastech dolního toku Dunaje a pustošili dokonce jako piráti břehy Černého moře. 

V roce 269 se rozdělily různé gótské kmenové skupiny na Ostrogóty, kteří pod vedením svého krále Ermanaricha (zemřel roku 375?) ovládli rozsáhlé oblasti Ukrajiny i Ruska, a Vizigóty, těžiště jejichž moci směřovalo spíše k Balkánu. Další kmenové skupiny pozvolna s Ostrogóty a Vizigóty splývaly. 

Před koncem 3. století se germánské kmeny dělily následovně: bezprostředně na východ od Rýna a na sever od Mohanu se usadili Frankové, na jih od Mohanu Alamani a na horním Mohanu Burgundi. Frízové a Sasové sídlili na severním pobřeží dnešního Nizozemska a Německa, Anglové v Jutsku. 

Kmeny, které za života římského historika Tacita (1. – 2. století po Kr.) obývaly území na dolním toku Visly, se mezitím pohybovaly jihovýchodním směrem: Ostrogóti se dostali na dnešní Ukrajinu, Vizigóti do Dacie na sever od Dunaje, Gepidové do Sedmihradska, Vandalové na jih od nich. 

Teprve Hunové, kteří kolem roku 370 pronikli do jádra Evropy, donutili tyto národy vzdát se svých sídel. Vizigóti překročili dolní Dunaj a postoupili na římské území. Další postup Hunů do střední Evropy, přibližně od počátku 5. století, přinutil Vandaly, Alany a Svéby přesunout se koncem roku 406 do Galie. Hunské jezdecké oddíly, které vyvolaly „stěhování národů“ v Evropě, pocházely ze širokých rovin střední Asie. Jako jezdečtí nomádi se Hunové živili především chovem zvířat, lovem a vojenskou kořistí, kterou získávali na svých pustošivých výpravách. Při dobyvačných taženích na západ postupovaly často jednotlivé kmenové svazy nezávisle na sobě. 

Rozdělení germánských kmenů v 5. století se od situace kolem roku 300 odlišuje. Anglosasové sídlí nyní již v Anglii, Frankové v severní Galii, Burgundi, jejichž království kolem Wormsu bylo roku 436 Huny zničeno, působí nyní v Savojsku (od roku 443) a údolí Rhôny, na západ od nich nacházíme Vizigóty s hlavním městem Toulouse. Svébové pronikli v roce 409 do Hispánie a Vandalové se přepravili v čele s králem Geiserichem do severní Afriky, čímž získali obilnici římské říše. Území, které Gótové a jiní Germáni opustili, byla postupně ovládnuta Slovany. 

Tyto pohyby měly zásadní význam pro vedení války a politickou organizaci. Nešlo jen o to, že výrazně vzrostl význam jezdectva, protože převzatý systém římských velkostatků umožňoval chov koní ve velkém. Při střetnutích s dobře organizovanou římskou armádou se stávala kmenová roztříštěnost překážkou úspěchu. Prostá početní převaha a nárazovitost vojenských tažení už nestačila. 

U Germánů ve Středomoří proto nastoupila na místo starého kmenového a rodového zřízení autokracie, která poskytovala obyvatelstvu vůči králi jen málo práv. V pozdějších germánských státních útvarech pak došlo k přejímání dalších římských vlivů včetně křesťanství. Tak mohlo dojít k symbióze římsko-antické kultury křesťanského zabarvení s germánskou tradicí, což se pak projevilo zejména ve franské říši, ve které se zrodila středověká Evropa.