runy

Runa jest mystérium
Objasněme si hned na počátku naší práce co je to vlastně „runa“. „Runa“ je evropské duchovní dědictví, nejvlastnější vyjádření evropské duchovní doktríny. Bohem, který runy objevil a formuloval, je poutník Wódans (Gauts, Wotan, Odin); runy jsou spjaty i s Nornami. „Není v povaze Wotanově setrvávat a jevit sešlost stářím. Jednoduše zmizel, když se doba obrátila proti němu, a zůstal neviditelný po více než tisíc let, jsa v činnosti anonymně a nepřímo,“ konstatuje ve své eseji „Wotan“ Carl Gustav Jung a dále dovozuje, že doba Wotanova návratu právě nastává. Znovuoživení runové tradice, která byla podobně jako sám Wodan v dormantním stavu posledních tisíc let, je jedním ze znamení úsvitu nového dne.

Nicméně si nesmíme mylně představovat, že po tisíc let tu bylo jakési „vakuum“, co se run týče. Nebylo — runy se v odlehlých oblastech severní Evropy udržely až do novověku a i v kontinentální Evropě tradice, jejímž vyjádřením runy byly, nebyla zdaleka církví vymýcena. Sám Wódans se tu a tam objevil v čele divoké honitby, či jako černý myslivec nebo duch hor. A nebyl sám, staří bohové a bohyně na sebe nedali zcela zapomenout. Když potom konečně přišla s rozpadem tradiční společnosti založené na lokálních společenstvích a s nástupem moderní alienované industriální společnosti založené na uctívání konzumu a zisku skutečná hrozba možné ztráty oné staroevropské duchovní tradice, objevil se mezi evropskými národy zájem o své staré tradice a duchovní dědictví, který byl následován skutečným revivalem autentických evropských duchovních tradic.

Runy jsou nejvlastnějším vyjádřením tohoto panevropského duchovního dědictví. Nejsou tedy prostě jakýmsi mundánním skriptem — runy jsou fenoménem transcendentním a proto jsou mimo dosah mundánní moci.
 
Co je tedy ona „runa“? „Runa“ je z exoterního hlediska „písmeno“ starogermánských „abeced“ (samotné slovo „abeceda“ je v runovém kontextu extrémně nevhodné, jak ostatně záhy vážený čtenář pozná). Tato „definice“ je však přinejlepším neúplná. Podívejme se tedy na slovo samotné, možná skrývá klíč k sobě samému. „Runa“ je slovo původu indogermánského a nalezneme ji v germánských a keltských jazycích. Co se vlastní etymologie týče, badatelé nejsou jednotného názoru. Jako pravděpodobná etymologie se často uvádí odvození z proto-indoevropského *reu- (řvát/šeptat) — toto by poukazovalo na fakt, že „runa“ má co do činění s vokalizací (a jak uvidíme dále — s magickou vokalizací). Podle Stephena Flowerse existuje společný keltogermánský kořen *runo-, od kterého se odvozují keltské a germánské dialektické podoby tohoto slova: 
  

Slovo dále nacházíme ve finštině (což jest ugrofinský jazyk) ve fromě „runo“ (píseň Kalevaly) a podle Emilie Bednářové též v litevštině („runa“) ve významu „řeč“. Jak vidíme, základním významem slova „runa“ je tedy „tajemství“, „mystérium“. Tento význam je nutno pokládat za primární. Význam „písmeno“ je významem odvozeným, sekundárním, který se přinejlepším vztahuje pouze k jedné z několika dimenzí „runy“ coby symbolu. Stephen Flowers rozlišuje tři základní dimenze „runy“:

1. Forma (dimenze ideografická a fonetická hodnota)
2. Idea (dimenze symbolická)
3. Číslo (dimenze dynamická)

  
Runosofie v českých zemích
Od dob Františka Bardona se runovou magií jako samostatným oborem „vědy magické“ v českých zemích zabývalo pouze velmi málo esoteriků. Důvodů jest několik, leč především je to dominance tzv. Západní tradice, která je amalgámem vlivů židovských, judeokřesťanských, helénských, egyptských a mesopotámských, a své nejvýraznější vyjádření nachází v tzv. hermetismu. Ten je dominantním proudem české esoterní scény, o což se mimojiné zasloužila vynikající předválečná česká škola hermetická reprezentovaná svými třemi nejvýznamnějšími osobnostmi — Petrem Kohoutem, Janem Keferem a Františkem Kabelákem. Užití run nacistickým režimem, který ovšem ve svém pragmatismu v oblasti esoterní využíval ledacos, též na popularitě runám nepřidalo, což se ovšem netýká pouze české kotliny. Kromě toho je tu důvod ještě třetí, velmi prostý, leč pádný — nedostatečná informovanost o runách, ba o jejich samotné existenci. A tak, když v roce 1989 česká esoterní scéna vystupovala z undergroundu zpět na světlo světa, byli jsme svědky pochopitelného navázání na hermetické tradice první republiky. Byla obnovena Universalia, společnost českých hermetiků, začal znovu vycházet LOGOS, velmi kvalitní hermetická revue a svého nového vydání se dočkala klasická díla starého i moderního hermetismu. Českým esoterismem hýbala a hýbe „západní“ magie, alchymie, astrologie. S jistým zpožděním, leč s o to větší silou k nám dorazila též fascinace „Východem“ — samozřejmě ne tím blízkým, odkud jsme právě vyšli a započali svůj „Drang Nach Westen“, ale oním vzdálenějším „exotickým“ Východem, který jistě zná odpovědi na naše bytostné tázání se sebe i světa, a určitě má i nějaký ten všelék na nešvary moderní západní společnosti. Nezpochybňujeme nijak tzv. Východní nauky, neboť jde o jiné duchovní projevy téhož a v případě indických duchovních nauk jde o jeden z bratrských výrazů naší společné Tradice — tedy indoevropské duchovní Tradice. Zatímco pro mnohé se tato cesta ukázala býti duchovně plodnou, pro nemalé množství pak však představuje spíše jakousi „exotickou“ cestu za víceméně konzumně pojímaným „duchovnem“, a pro jiné zas cestu ke kýženému výdělku. Ti, kteří jsou obeznámeni s indickými duchovními naukami však vědí, že právě taková jest povaha tohoto věku — Kalijugy.

Pro runovou magii u nás toto vše však znamenalo jedno velké pozitivum — přestala býti jednou z „disciplín“ západní magie, jakou byla ještě v době Františka Bardona, který sám je vynikajícím příkladem eklekticismu tzv. Západní tradice, a její znovuoživení na našem území se neslo na vlně širšího návratu ke staroevropské duchovní tradici v její starogermánské podobě. Což jinými slovy řečeno znamená, že runová magie je u nás pevně zakotvena ve svém autentickém, domovském rámci.

Tomuto duchovnímu prostředí se někdy říká tzv. Severní tradice. Freya Aswynnová podává vysvětlující přehled, ze kterého vyjdeme. Nuže, lze rozlišit tyto 4 tradice — Západní tradice (hermetismus, kabala, křesťanský mysticismus, wicca…), Východní tradice (hinduismus, buddhismus, taoismus…), Jižní tradice (voodoo, santérie, macumba…) a Severní tradice (forn sidhr, ásatrú, ódinismus, theodismus). Ačkoliv tato „klasifikace“ nepostrádá půvabu, je snad až příliš simplifikující. Dalším možným vysvětlením termínu „Northern Tradition“ může být fakt, že jde víceméně o duchovní tradice „severní Evropy“. Ono označení „severní Evropa“ dlužno chápat v širším slova smyslu, kupř. „Evropa severně od Alp“ — i když i to je do určité míry zjednodušení. A právě runové magii v rámci „Severní tradice“ se budeme věnovat. Pokusíme se přiblížit autentický, tradiční esoterní systém předkřesťanské Evropy v jeho starogermánské podobě, která je pro nás relevantní, neboť nejsme dědicové pouze keltských a
slovanských tradic, ale též tradic germánských.
 

Původ Run
Podívejme se nyní na některé teorie týkající se „původu“ run, respektive runových řad. Je nutné znovu čtenáře upozornit na fakt, že je třeba odlišovat věčné runy v metafyzickém slova smyslu a jejich konkrétní midjungardské1 symbolické manifestace, tedy jednotlivé runové řady, které je nutno mimojiné nahlížet jako na projev věčného v časném. Runy jsou věčné principy samotného BYTÍ a jako takové je svou obětí objevil Wódans. Je to vlastně šamanská oběť, šamanská iniciace, jejímž archetypem je právě oběť Wódanova, a tato oběť šamanakrále stojí u zrodu midjungardských manifestací run, tedy nám známých runových řad. Nejstarší „runové“ řady tak mohly být jakýmsi ideografickým systémem starým jako samo evropské lidstvo, jehož jistým vyjádřením mohou být tzv. hällristningar, ke kterým se níže dostaneme, a jehož redukcí na fono-ideografický systém o limitovaném počtu run (kupř. díky možnému vlivu mediteránních abeced) vzniklo to, co nyní pokládáme za futhark. Futhark (ať již tzv. starší či jakýkoliv jiný), tak může být poslední modifikací vlastního runového (zde v „širším“ slova smyslu — runy coby archetypy evropské spirituality) systému. Zde je na místě uvést jak se to má se jménem „futhark“ a proč není správné používat označení „runová abeceda“. Tak jako je slovo „abeceda“ jakýmsi kódem pro první čtyři písmena latinské abecedy (A-B-C-D), tak slovo „futhark“ je přímým složením fonetických hodnot první šesti run staršího futharku — (f), (u), (th), (a), (r), (k). To by pro začátek stačilo, k dalším detailům týkajícím se futharku se ostatně dostaneme. Teorií o původu futharku je mnoho, ve vědecké runologii jsou nejvíce uznávané čtyři a my se na ně právě teď podíváme blíže. Kromě toho si povšimneme i jedné okultní teorie, která se mezi runovými esoteriky těší jisté vážnosti.
 

1) Teorie o římském původu futharku
Tato v 19. století poměrně oblíbená teorie vychází z předpokladu kulturního vlivu Říma na Germány, kteří se do styku s Římem dostávali již od 2. století př.n.l. Zatímco kulturní vliv Říma na blízké (a nepřímo tak i na vzdálenější) germánské kmeny je nepochybný, doklady o možném vlivu latinky na vznik starogermánské „abecedy“ chybí. Ostatně tato teorie byla populární mezi učenci, pro které byl Řím jakýmsi civilizačním světlem pro evropské „barbary“ a kteří předpokládali, že Evropa stojí na řeckořímské civilizaci a na hebrejské a judeo-křesťanské Bibli, což je samozřejmě přinejmenším velmi zjednodušený a mírně řečeno nedostačující pohled (a to i co se týče interpretace evropské křesťanské civilizace). Zopakujme důrazně, že oněm evropským „barbarům“ rozhodně nechyběl ideografický, či symbolický systém, který možná v úzkém slova smyslu nelze označit za „abecedu“, avšak který tvoří vlastní matrici pozdějších runových řad, respektive jejich esoterní doktríny, která vyrůstá právě z tohoto domácího symbolického systému.

Jak již bylo předesláno, vliv Říma se nejvíce podepisoval na kmenech, které se s impériem takřka denně stýkaly a potýkaly. Pro našeho čtenáře může být zajímavé zjištění, že mezi tyto kmeny nepochybně patřili též Markomané a Kvádové, tedy germánské kmeny sídlící na našem území. Tacitus o Markomanech v Germánii píše: „Vedle Hermundurů sídlí Naristové a dále Markomani a Kvádové. Obzvláštní je sláva a moc Markomanů. I samotná svá nynější sídla získali statečností, vyhnáním Bojů.“ A co se onoho vlivu Říma na naše území týče, Tacitus konstatuje: „Markomani a Kvádové si uchovali až do doby, na kterou se ještě pamatujeme, krále domácího původu ze vznešeného rodu Marobudova a Tudrova. Dnes snášejí i cizí. Moc a hodnost králů se opírá o schválení Říma. Tu a tam jim pomáháme vojensky, častěji penězi, a jejich vážnost není proto menší.“ (Germania 43) Jak je to s vyhnáním Bojů, tak to je samozřejmě otázka. Tacitovo konstatování problematizuje moderní genetika. Nepochybně došlo k exodu jisté části keltského obyvatelstva pod tlakem přicházejících Germánů, ale je jisté, že většina keltské populace Bohemie zůstala a s přišlými pány se sžila. Výslednou kelto-germánskou syntézu, kterou si ostatně neseme coby odkaz předků, ilustruje též fakt, že markomanský král Marobud sídlil na keltském oppidu, které ovšem dosud nebylo přesně lokalizováno. Osud Marobudův je velmi výmluvný a ilustrativní:

Marobud pobýval v mládí coby rukojmí v Římě a zde též nabyl nemalého vzdělání. Po návratu ke svému kmeni se odhodlal uskutečnit svou velkolepou vizi. Dle římského vzoru vytvořil mocnou armádu a opřen o tuto záruku moci připojil ke svému panství Tacitem zmíněné Hermundury, Kvády a další okolní kmeny. Svou říši řídil ze svého sídla Marobudua, které jak již bylo řečeno je dodnes neidentifikované. Nicméně Marobud jaksi předběhl svou dobu a přecenil své možnosti a tak se proti němu vytvořila silná opozice mezi germánskými kmeny, kterým se nelíbila nejen Marobudova „římskost“, ale především jeho představy o vládě, kterými se inspiroval právě v Římě, a které se svobodomyslným germánským kmenům pranic nezamlouvaly. Na druhou stranu tu byl Řím, který se též obával vzestupu Marobudova kmenového svazu a to v situaci, kdy impérium utrpělo v Germánii od Cherusků těžkou porážku, která rozhodla o neúspěchu římských snah připojit Germánii pevně k říši. Sesazení Marobuda tak nakonec přišlo vhod všem, kromě jeho samotného samozřejmě. Marobud dožil své dny v římském exilu, tak jako mnozí jiní germánští vůdcové této epochy.
 

Arminius — současník Marobudův — po vítězství nad Římany, autor: Paul Thumann

Původní — klasická — latinská abeceda, zdroj: ancientscripts.com

Je možné, že vedl-li Marobud korespondenci, vedl ji v písmě latinském, nicméně nehledě na opravdu intenzivní vliv Římské říše, je takřka jisté, že latinka ke vzniku run výrazněji nepřispěla. Kromě faktu, že pořadí písmen v latince a v germánském futharku je podstatně jiné, je Futharku navíc od počátku vlastní výrazná „hieroglyfická“ dimenze esoterního písma, která se odvozuje právě od onoho ideografického staroevropského systému. Kromě toho, tvůrcem prvního futharku (alespoň v tom smyslu, v jakém mu rozumíme nyní my — tedy fono-ideografické runové řady doložitelné minimálně od 1. století n.l.) byla pravděpodobně germánská kněžská vrstva, která k Římu a k jeho vlivu rozhodně žádným sentimentem netrpěla. Samotná teze L.F.A. Wimmera, který s touto teorií v 70. letech 19. století přišel, totiž že futhark je dílem nějakého jedince z doby okolo 300 n.l., byla vyvrácena nálezy mnohem starších runických artefaktů.
 

2) Teorie o řeckém původu futharku
Tuto teorii poprvé navrhl roku 1899 Sophus Brugge. Zastánci této teorie poukazují na dva možné zdroje. Jednak na fakt, že již v dávných dobách existovalo obchodní spojení mezi severní, tedy germánskou Evropou a Středomořím — tzv. Jantarová cesta, která pochází ještě z doby před-historické. A dále na fakt, že gótské kmeny se v oblasti Černomoří dostaly do poměrně intenzivního kontaktu s řeckou (resp. řecko-římskou) civilizací. Nicméně jistým problémem této teorie z přelomu 19. a 20. století je fakt, že nejstarší runové artefakty jsou staršího data než gótská přítomnost v severním Černomoří, která se počíná ve 2.-3. století n.l. Otázka přesného datování příchodu Gótů k Černému moři je stále nevyřešena. Gótové sídlili mezi Odrou a Vislou a od 2. století dochází k jejich pohybu směrem na východ. Toto též odpovídá archeologickým nálezům — v době mezi 1. stol. př.n.l. — 5. stol. n.l. existovala na území dnešního Polska przeworská kultura, která zasahovala do Potisí a Podněstří. Na této gótské kultuře se podílel též západní baltský orbit a samotná przeworská kultura bývá uvažována v procesu slovanské etnogeneze. Gótskému postupnému a pozvolnému posunu na východ by odpovídalo vynoření se černjachovské kultury, která ve 2.-5.stol. n.l. kvetla v oblasti Černomoří a ukrajinských stepí. Na této kultuře se podíleli Gótové jako dominantní element, neboť v době jejího rozkvětu byli právě Gótové vládci jihoruských stepí. Zdeněk Váňa konstatuje, že „na formování jinak celkem jednotné kultury se podílelo několik etnických skupin, spojených v hospodářský a politický celek.“ Jde o další germánské elementy, o západoíránské Sarmaty, Thráky a též o balto-germánské nositele przeworské kultury. Počátkem 5. století kultura víceméně náhle končí, což nepochybně souvisí se vpádem Hunů a s odchodem části Gótů vstříc slávě a nesmrtelnosti ve „válce o dědictví římské“. Co se této teorie o původu futharku týče, je ovšem zajímavé, že jak starší futhark, tak stará řecká alfabeta mají 24 písmen, dělí se na 3 skupiny („aetty“) po 8, což mimojiné inspirovalo D. A. Hulse, autora podnětné studie Magické klíče, k tomu, že runám atribuoval nejen „homérské“ číselné hodnoty, ale též paralelní hodnoty pythagorejské. Nicméně obdobně jako v případě latinky je i zde jiné pořadí a řecká alfabeta víceméně postrádá hieroglyfickou dimenzi futharku.

Gótská alfabeta, zdroj: ancientscripts.com

Nicméně existuje germánské písmo, které si víceméně uchovává vlastnosti futharku a vychází ze stejné esoterní tradice, a zároveň vykazuje výrazný vliv řecké alfabety a helénské esoterní tradice. Jde o gótskou alfabetu, která je vyjádřením helénsko-germánské esoterní syntézy.



3) Teorie o severoitalickém původu futharku
Tato teorie je v současnosti obecně přijímána v akademických kruzích jako nejpravděpodobnější. Roku 1812 bylo v Negau nalezeno 26 bronzových přileb ze 4. století př.n.l. a na nich byl severoitalickým písmem vyryt starogermánský nápis Harigasti Teiwai — To může být přeloženo buď jako dedikace „bohu Harigastovi“ (přízvisko Wotana) či invokace „Harigastiz-Teiwaz“ (tedy invokace dvou bohů první dumézilovské funkce — Wotana a Teiwaze). Zhruba v této době bylo podle Nigela Pennicka severoitalické písmo užíváno též k magickým a divinačním účelům v Tyrolech, jak dokládá nález v Kitzbühelu. V severní Itálii jsou ostatně „naleziště“ proto-runických symbolů. Zmiňme Val Camonica, kde se nachází více než 30 000 skalních kreseb a ryteb, i dalších artefaktů, z období od 7. tisíciletí př.n.l. až do přelomu letopočtu, mezi nimiž lze nalézt i některé symboly, které jsou blízké jak runám tak severoitalickému písmu. Některé z nich vědci označili za „špatně zapsanou etruštinu v místním dialektu,“ o čemž runový badatel Jan Fries konstatuje — „to znamená, že to neumějí přečíst.“ Vzhledem k tomu, že se Germáni v alpské oblasti dostali do styku se severoitalickým písmem již ve 4. století př.n.l (jak dokazuje již zmíněný nález z Negau), se zdá tato teorie být vskutku pravděpodobná. Ostatně, toto písmo má k runám velice blízko. Spekuluje se o tom, že severitalický skript mohl být adaptován na runové písmo Kimbry či Teutony, a dále skrze kmen Svébů se dostat dále na sever. Dále se spekuluje o možné roli Markomanů a Herulů v rozšiřováni futharku po Germánii. Zatímco u Herulů je jistá lingvistická evidence, která by nasvědčovala jejich případné roli v tomto procesu, u Markomanů si zatím nemůžeme být jisti.
 

Severoitalické — etruské — abecedy, zdroj: ancientscripts.com

Vzhledem k tomu, že v oblasti severní Itálie nacházíme runové symboly a symboly obdobné tzv. hällristningar a to již v době po ústupu ledovců, jak již jsme zmínili výše, lze předpokládat, že severoitalický skript je výsledkem víceméně stejných procesů, které vedly k pozdějšímu vytvoření futharku, tedy fono-ideografické runové řady, a snad právě severoitalickým vlivem došlo k vytvoření staršího futharku. Podle Freyji Aswynnové je dokonce pravděpodobné, že „latinská, řecká a runové abecedy všechny pocházejí ze staršího systému seveoitalického původu.“
  

4) Teorie o autochtonním (čili domácím) původu futharku
Jak konstatuje Stephen Flowers, v době, kdy tato teorie byla koncem 19. století formulována „byly runy nahlíženy jako původně ideografický (užit byl nevhodný název hieroglyfický) systém psaní, který se potom vyvinul v abecední systém akrofoneticky (tedy dle prvního zvuku jmen daných ideografů).“ Ona idea germánského ideografického systému, který byl základem pro pozdější futhark se může kupříkladu opřít o tzv. hällristningar, jakési protorunové symboly a symboly je doprovázející. Samotné hällristningar, které se od poloviny 4. tisíciletí př.n.l. vyskytují v severním Německu, a od poloviny 3. tisíciletí př.n.l. jsou doložitelné ve Skandinávii, kde potom v době bronzové a rané době železné (1300 — 800 př.n.l.) se zdají hrát roli jakéhosi proto-písma, vycházejí z ještě daleko starší evropské symboliky. Nigel Pennick uvažuje, že „je možné, že… jsou částí ztracené…formy psaní.“ Zdá se, že šlo vskutku o ideografický systém, jehož „redukcí“ v interakci se severoitalickým písmem vznikl samotný futhark. Runy se i nadále vyskytují někdy doprovázeny různými symboly, které lze vysledovat až do časů hällristningar a ještě dále, kde se ztrácejí v mlhách času.
  

5) Teorie o hyperborejském původu futharku
Tato okultní teorie nabyla vlivu v theosofickém prostředí na přelomu 19.-20. století. Hyperborea (a Ultima Thule) je ztraceným rájem Zlatého věku. Runy byly ztraceny, když padla zlatá Hyperborea a znovu, když padla stříbrná Atlantis. A lidem jej znovu a znovu přináší zpět božský král, šaman-král, avatar boha Wotana. Tento „avatar“ se vždy vrací coby „muž proti času“ a má to být on, kdo ukončí Kalijugu a nastolí Zlatý věk. Dlužno podotknout, že za tento „původní futhark“ se často považuje armanenský futhork. Jistou výjimku představuje škola F.B. Marbyho, německého runového mága činného před i po WWII2, podle kterého je anglo-fríský (resp. northumbrijský) futhork nejbližší aproximací této původní runové řady. Podle Marbyho měl původní systém ještě mnohem více „hieroglyfů“ než je „pouhých“ 33 run northumbrijského futhorku. Svým způsobem má Marby nepochybně pravdu, totiž v tom, že ideografický systém, ze kterého je redukcí odvozen fono-ideografický futhark, musel nutně být rozsáhlejší než je futhark, a to ať již uvažujeme hällristningar, či theosofické hyperborejské koncepce. Tak či onak, posledním runovým žrecem byl Guido von List a armanenský futhork, který nazřel, jest řadou čirou jako křišťál.